Jedna nevinná, leč aktuální pohádková konstelace.

Milé děti. Venku se už docela brzy stmívá, listí žloutne, rudne a padá k zemi, načež plískanice na to plískají. Krom toho všude řádí virtus a politici, media a kontroly z hygieny lezou na nervy. Je tedy nejvyšší čas zalézt někam za kamna (dokud se to ještě dá zaplatit) a vyprávět si pohádky. Nebo nějakou pohádkovou konstelaci. A tak vám v mém listopadovém článku chci jednu takovou vylíčit. Bude to o císařových nových šatech.

Účastnice: „Já bych si chtěla postavit konstelaci na ‚Císařovi nové šaty‘“.
Jan: „A co tě na té pohádce zajímá?“
Účastnice: „No, v pohádce přijdou do království dva prostí tuláci, kteří vzbudí pozornost císařova poradce. Ten hledá pro svého pána zcela nevídaný kostým pro příští slavnostní parádu. Tuláci svým podivným vzezřením vyvolají dojem, že se řídí nějakou cizí, úžasnou módou, a tak je poradce pověří ušít císaři nový šat. Oni si do své dílny nechají nanosit vše, čeho si hrdlo žádá, peníze a spoustu exotických látek a při první příležitosti prohlásí, že šaty jsou bohužel neviditelné pro ty, kteří nejsou způsobilí k výkonu své funkce. Nato poradce samozřejmě „neviditelné“ šaty vychválí a celá senzace se roznese po království. Na parádě potom promenuje císař ve svých úžasných šatech, které všichni chválí – až jedno dítko zvolá, že císař je nahý. No a mě by zajímalo mimo jiné i to, co se stalo pak – zdali ten nahatý císař přehlídku dokončil, zdali byli podvodníci potrestáni a co bylo s dítětem.“
Jan: „Uvidíme. Vyber si zástupce pro císaře, ty tuláky – tady stačí jen jeden zástupce, dále pro císařova poradce a pro to děcko. A snad ještě pro lid, který nadšeně provolává císaři slávu.“ Počáteční situaci vidíme na prvním obrázku.

Konstelace se vyvine neobyčejně jasně a vcelku rychle. Nejprve se Tulák vzdálí od Císaře a spojí se s Dítětem. Oba se dívají na Císaře na smějí se jak malé děti – vlastně velice nevinně a bez zlého úmyslu. Jenže jejich smích nikdo nesdílí. Lid je zaražen, ustoupí pár kroků, ale zachová „dekorum“. Rádce také ustupuje. Říká, že Císaře opravdu miluje, ale že mu vlastně nemůže radit, neboť v této situaci je také bezradný. Dívá se na Císaře s oddaností, téměř neschopný vlastního úsudku, který možná ani mít nechce. Císař tak stojí zcela osamocen uprostřed prostoru, strnulý a vznešený, a říká, že se nemůže pohnout. Že nemůže nic dělat, jen tam stát, navzdory smíchu Dítěte a Tuláka, navzdory nepochopení Lidu, navzdory bezradnosti Rádce. Ale je na přehlídce a musí kráčet dál. I když se nemůže pohnout.

Daleko před něj, do prostoru, jenž uvolnil Tulák, mu stavím Cíl. Záhy je jasné, že je to Smrt, neboť Císařova pouť, tak jako pouť každého z nás, k Ní směřuje. A Císař se opravdu dá do pohybu. Kráčí sluncem ozářeným prostorem sálu, v němž konstelace stavíme, krok za krokem, velice pomalu a se skutečnou vznešeností toho, kdo míří ke svému konci. V sále nikdo ani nedutá, neboť jsme všichni naprosto unešení tíhou a pravdivostí jeho odchodu. Už ani Dítě a Tulák se nesmějí. Konečně, po době, jež se zdála být celým dopolednem, stane před Smrtí. Ale ta se na něj nedívá.
Císař stojí před Smrtí a říká: „Prosím“.
Ale Smrt neodpovídá.
Po několika minutách Smrti napovídám: „Podívej se na něj a řekni mu ‚vítej‘.“
Ale ani tehdy Smrt nic neříká. Jen stojí, nyní Císaři již hledí do očí, a mlčí.
Ještě jednou prosí Císař Smrt o slitování. Prosí, aby z něho sejmula tíhu jeho činů, tíhu provinění, tíhu arogance moci. Ale Smrt mlčí. V sále by bylo slyšet jehlu padající na zem jako úder zvonu.

Po minutách, jež se vlečou skrz ticho a zapadajícím sluncem ozářený prostor, Smrt řekne: „Ještě párkrát si to budeš muset zopakovat.“
A Císař, po chvíli a se slzami v očích, říká: „Já vím.“

A to je konec této konstelace a také i konec tohoto bloku konstelačního výcviku. Představitelé vystupují z rolí, loučíme se a odjíždíme domů. A já, v nedělní zácpě na dálnici, kdy se lidé vracejí z podzimního víkendu, přemýšlím o tragédii moci, o všech těch Putinech a Trumpech a Bidenech, Erdoganech a Orbánech a také o našem ještě-premiérovi, kterému prý nějaká paní staví konstelace. A o našem presidentovi, o tom prvním, jehož si napřímo zvolil Lid, a který selhal. A přeji jim, aby jim někdo postavil přesně tuto konstelaci, ale vím, že je to nemožné, neboť jednak nelze postavit stejnou konstelaci dvakrát, zadruhé jejich Prchalové a Ovčáčci zaručeně nemají kolem sebe tak citlivé a do hloubky věci jdoucí účastníky a za třetí by ti pánové asi ničemu neporozuměli. A to je velká škoda.

Váš Jan Bílý

Zpátky na stránku o publikacích. … A zde je link na úvodní stránku.