Text o světlém a tmavém králi/bohu, převzatý z webu "Virtuální nemeton", kde najdete i další zajímavé texty o druidském učení.

Copyright Mike Nichols 1986, 1998
(Dokument smí být publikován pouze celý a beze změny informace, bude-li uveden autor a bude-li publikován bezplatně. Originál textu naleznete na www.geocities.com/Athens/Forum/7280/LLew.html)

Ve většině starých kultur je sluneční bůh rozštěpen na dvě soupeřící osobnosti: boha světla a jeho dvojče, jeho stín, jeho druhé já - boha temnoty. Tuto dvojici tvoří Gawain a Zelený rytíř, Gwyn a Gwythyr, Llew a Goronwy, Lugh a Balor, Balan a Balin, Král cesmíny a Král dubu, a další, kteří jsou často vyobrazeni v boji o přízeň bohyně - družky, jako je Creiddylad nebo Blodeuwedd, a která představuje přírodu.

Bůh světla se vždy rodí o zimním slunovratu a jeho síla roste s délkou dnů, až dosahuje maxima za nejdelšího dne - letního slunovratu. Zrcadlově se jeho „stínové já“, pán tmy, rodí za letního slunovratu a jeho síla vzrůstá během prodlužujících se nocí, až vrcholí při nejdelší noci zimního slunovratu.

Nepřímým důkazem tohoto zrcadlového vzorce zrození jsou christianisované pohanské mýty. Mnoho spisovatelů od Roberta Gravese k Stewartovi Farrarovi opakovaně poukazovalo na to, že Ježíš byl spjat s Králem cesmíny, a Jan Křtitel zase s Králem dubu. Proto „cesmína mezi všemi stromy nosí korunu“. Tak jako je narození Ježíše, „světla světa“, oslavováno za zimního slunovratu, trvá křesťanská lidová tradice na tom, že Jan, král dubu („tma světa“?), se narodil (ne zemřel) za letního slunovratu.

Nyní se musím odchýlit od názorů Roberta Gravese a jeho následovníků. Podle Gravese byl za letního slunovratu sluneční král zabit svým soupeřem, bohem temnoty, tak jako ten je zase zabit bohem světla za slunovratu. Přesto je to v křesťanské lidové tradici, odvíjející se od dávných pohanských kořenů právě zrod, a nikoli smrt, co je spojeno se slunovraty. V případě svátku sv. Jana Křtitele je to ještě nápadnější, protože se to vymyká zvyklostem týkajícím se ostatních svatých.

Jan je jediným světcem v celé katolické hagiografii, jehož svátek připomíná jeho narození a nikoli jeho smrt. Katolické jeptišky minulé generace rády vysvětlovaly, že vzpomínka na svaté patří ke dni jeho či její smrti, protože to je ve skutečnosti jejich zrod do království nebeského. Jan Křtitel je tedy jedinou výjimkou, vzpomíná se na něj v den jeho zrození do tohoto světa. Z hlediska křesťanství to nedává smysl, ale dává to dokonalý básnický smysl z hlediska staré pohanské symboliky.

Je-li tedy zrození spjato se slunovraty, kdy nastává symbolická smrt? Kdy Goronwy zabíjí Llewa a kdy Llew na oplátku zabíjí Goronwyho? Kdy tma přemáhá světlo a kdy světlo vítězí nad temnotou? Zjevně (alespoň jak se mi zdá) to musí být při rovnodennostech. Při podzimní rovnodennosti jsou hodiny světla překonávány hodinami tmy, a při jarní rovnodennosti zase naopak. Podzimní rovnodennost je ostatně již spjata s obětí ducha zrna či vegetace, takže bůh světla je s ním totožný.

Zajímavé potvrzení kalendářního umístění smrti slunečního boha se objevuje ve velšské mythologii. Význam tohoto konkrétního mýtu jsem si uvědomil díky nedávnému snu. Llew je velšským bohem světla, jeho jméno znamená „lev“. (Lev je často symbolem slunečního boha.) Je zrazen svou „panenskou“ ženou Blodeuwedd, takže si stoupne jednou nohou na okraj kotlíku a druhou na záda kozla. Jen v této pozici může být zabit, čehož využívá Goronwy, milenec Blodeuwedd, Llewovo temné já, který se skrývá poblíž s připraveným oštěpem. Llew je jím zasažen, není však zabit a mění se v orla.

Když to shrneme do bardské hádanky, dostaneme tohle: kdo ví, v které době Lev (Llew), zrazený Pannou (Blodeuwedd), stoje na Vahách, je změněn v Orla? Čtenáři znalí astronomie už jistě chápou: sekvence je astronomická a je ve správném pořadí: Lev, Panna, Váhy, Štír (orel je jeho známým alternativním symbolem). Zbylé obrazy, kotlík a kozel, by mohly symbolisovat Raka a Kozoroha, znamení začínající oběma slunovraty, a představovat tedy léto a zimu. Llew pak balancuje mezi kotlíkem a kozlem, mezi létem a zimou, v rovnovážné (Váhy) poloze podzimní rovnodennosti, s jednou nohou na letním a druhou na zimním slunovratu.

Nalezli jsme tedy odpověď na hádanku bardů. V Mabinogionu se opakuje, že Llew musí stát sjednou nohou na kotli a s druhou na kozlovi, aby mohl být zabit. Nikde se ale neříká, proč to tak musí být. Proč právě v této zvláštní situaci (a jen v ní) může být Llew přemožen? Protože tato situace představuje bod rovnodennosti. Podzimní rovnodennost je jedinou dobou v celém roce, kdy světlo (Llew) může být překonáno tmou (Goronwy).

Nemělo by nás proto překvapit, že tehdy, když Llew na oplátku zabíjí Goronwyho, trvá na tom, že Goronwy musí stát tam, kde stál dříve sám. Není to Llewova pomstychtivost - ačkoli se to v Mabinogionu explicitně nepíše, je nyní zřejmé, že jen tak může být Goronwy přemožen. Světlo může překonat tmu jen při rovnodennosti, tentokrát jarní. (Je zajímavé, že i křesťanská tradice si podržela tuto spojitost, i když v pozměněné podobě, protože Ježíš umírá v období krátce po jarní rovnodennosti.)

Velšský mýtus končí tím, že Gwydion pronásleduje nevěrnou Blodeuwedd noční oblohou, a v jejích šlépějích rozkvétají bílé květy, které nyní známe jako Mléčnou dráhu. Poté, co ji chytí, změní ji v sovu, přiléhavý symbol podzimu. Její předchozí souvislost s květy, ze kterých byla vytvořena, ji spojuje s jarem. Llew a Goronwy tedy representují léto a zimu, a Blodeuwedd představuje jaro a podzim.

Další úvaha, byť mnohem spekulativnější než dosavadní materiál, vede k dalekosáhlým závěrům ohledně zrcadlových životů Llewa a Goronwyho. I když je totiž Llew zasažen slunečním kopím za podzimní rovnodennosti, kdy jako člověk „umírá“, Gwydion jej až po nějaké době nalezne v orlí podobě. Jak dlouho tato doba trvá? Můžeme uvažovat o tom, že to mohlo být 13 týdnů, během kterých Slunce dosáhne středu znamení Štíra (tj. „dosáhne podoby orla“) - dojde k tomu na Samhain. Pokud je tomu tak, může to znamenat, že sluneční bůh Llew konečně „odumírá“ ve svrchním světě v den Samhainu, kdy prochází branou smrti a je ihned korunován králem spodního světa.

Mezi tím je Goronwy (s Blodeuwedd po boku) korunován králem svrchního světa, kde na Samhain obsadil starý Llewův trůn. V období zimního slunovratu pak Goronwy dosahuje maximální síly v tomto světě, zatímco Llew na Goronwyho starém trůně současně dosahuje maxima v podsvětí. V okamžik zimního slunovratu se však Llew znovu zrodí do našeho světa (jako svůj vlastní syn!), aby dosáhl mužnosti při jarní rovnodennosti, kdy sesadí Goronwyho. Ten opět nastoupí na trůn spodního světa na svátek Beltane, a do našeho světa se narodí při letním slunovratu, aby později znovu porazil Llewa. Tak se cyklus konečně uzavírá, připomínaje nejvíce ze všeho dovedně propletený, nikdy nekončící keltský uzel.

Letní slunovrat je tedy (alespoň pro mě) svátek slunečního boha v zenitu, korunovaného krále na trůně. Je na vrcholu své síly, ještě čtvrt roku vzdálen své rituální smrti z rukou svého soupeře. V okamžiku největší síly se však rodí jeho temné dvojče, zárodek jeho destrukce - a dny se začínají zkracovat. Jako symboly tohoto svátku se často užívaly kopí a kotlík (či kalich, pozn. překl.), a teď je dobře vidět proč. Sluneční bohové bývají spjati s kopím (i Ježíš jím byl proboden) a slunovratový kotlík Raka je symbolem bohyně v její úplnosti. Pokud jsme se něco naučili z tohoto příběhu, který je čtvrtou větví Mabinogionu, je to poznatek o síle mýtu, o tom, jak nás může dosud oslovovat a vést mnoho století poté, co byl zapsán a přešel tak z ústní tradice do písemné; a je zřejmé, že při studiu této tradice jsme se dosud sotva dotkli povrchu.


Přeložila P.E. Neumanová

• • • • • • • •
Zpátky na info-stránku o konstelacíchPokračování stránky