Konstelace jako divadlo (úvahy o konstelacích)

Vysvětlovat, co jsou konstelace, je asi jako pokoušet se objasnit někomu, kdo ještě nikdy nebyl v divadle, kouzlo divadelního představení. Existuje přece nepřeberné množství různých typů divadla, komedie, tragedie, moderní divadlo, taneční, autorské, opera...

Ale nejen to. Divadlo působí na různých úrovních - pro někoho je to zábava, pro někoho hluboký umělecký zážitek a někdo může odejít z divadla i docela "rozhozený". Takže já mohu čtenáři přiblížit pouze "svoje divadlo", totiž mé zcela osobní pojetí konstelační práce. A ta vypadá tak trochu jako antické řecké divadlo, ovšem spojené s aktivní spoluúčastí diváků.

Pravidla rituálu

V "mých" konstelacích se podobně jako v theatronu sejde jistý počet účastníků. Tak jako v amfiteátru i na mých seminářích se sedí víceméně v kruhu. Po úvodu nastává čas jednotlivých konstelací. Většina z přítomných si přinesla vlastní náměty na hru - takzvané zakázky z rodinného, firemního, či jiného prostředí. Zakázky účastníků se musí dotýkat jich samých, to znamená, že účastník musí být začleněn do systému, který budeme v konstelaci stavět.

Někdy se stává, že klient chce postavit cizí systém - a to není možné. Manželka například nemůže postavit původní systém manžela - protože není jeho součástí. Manžel, kterého si vzala, je pouze součástí jejich společného současného rodinného systému (pokud mají děti) nebo vztahového systému (pokud žijí jako pár), nepatří ale k manželčině původní rodině. To má jeden malý důsledek - nelze konstelací "vyřešit manžela", lze vyřešit pouze svůj vztah k němu.

Tak jako na divadle, i zde existuje režisér - konstelář, tedy ten, kdo konstelace vede. On není ten, kdo hru napsal, ani ten, kdo v ní hraje. Jeho úkol spočívá v tom, umožnit hře se dostat do veliké hloubky a vnitřní, systémové pravdivosti. Jinak řečeno se stará o "magičnost hry", o to, aby hra ukázala, co má být viděno a její aktéři uznali to, co má být uznáno. Konstelář tedy dbá na přítomnost důležitého, případně to, co je důležité, přivádí do hry. Otevírá dvířka ději k srdcím hráčů i obecenstva.

Účastník, který staví konstelaci, rozdá "masky". To znamená, že si zvolí hráče, kteří budou představovat důležité postavy, hrající roli v jeho zakázce a patřící k jeho systému. To dělá většinou v souladu se svým podvědomým, které automaticky vybírá lidi, kteří s jeho problémem (nebo s rolí, kterou mají ztvárnit) rezonují. Tak se stává, že konstelace není určena jen pro klienta, který "svoji" konstelaci staví, ale i pro řadu ostatních lidí - herců-zástupců i okolních diváků, kteří v konstelaci nehrají. Někdy za klienta rozdává (v napojení na něj) masky-role i vedoucí konstelace.

Hloubka "hry"

Čím důležitější je námět (zakázka), čím více leží na srdci klientovi, čím hlubší je pozadí toho, co klient chce vyřešit, tím více může jít konstelace do hloubky, ukazovat na to, co bychom bez ní neviděli nebo přehlédli. Opět řečeno výrazy antického divadla: Velikost katastrophy (tedy původní ničivé či traumatizující události) určuje intenzitu prožití.

Nyní klient může sledovat rozehrání své osobní konstelace. To, co je na jeho pohledu důležité, je, že tento pohled přichází zvenčí. Vidí tak aktéry (včetně sebe) z pozice, ze které možná "svoji" hru ještě nikdy nevnímal. Všímá si, že jeho zástupce v konstelaci vnímá to, co se děje, pod určitým úhlem - prostě ze své pozice. Toto ale není jediný "správný" pohled. Každý člen systému se na realitu dívá z jiného úhlu a každý má na svůj pohled, a tím i na své pocity, právo. Suma všech těchto částečných "pravd" tvoří cosi jako "celkovou pravdu" systému - my říkáme duši systému nebo jeho svědomí.

Ve hře, pokud je pravdivá a hluboká, prožijí všichni (i diváci) "husí kůži". V antickém divadle to staří Řekové nazývali katarzí, tedy očistou. Aristoteles například vyzdvihuje tuto očistu a připisuje jí blahodárný psychologický účinek. Tvrdí dokonce, že tato "katharsis" dělá z lidí lepší občany, neboť je na hluboké úrovni spojuje a tím v nich posiluje smysl pro věci obce (polis). Že by konstelace působily blahodárně také na úroveni politiky? Ve smyslu starověké polis to Aristoteles opravdu tak myslel. Proto asi byl v každém větším městě theatrón.

Léčení skrze setkání se s větším

Smysl divadla (a konstelací) však nekončí pouze u psychologického aspektu. Antické divadlo, jak víme, se vyvinulo z mysterií boha Dionýsa, tedy ze zpěvu a hry "mystů", zasvěcenců do kultu. V mém pojetí mají konstelace skutečně blíže kultu mysterií (případně: umění v jeho magické definici) než například psychoanalytickému sezení.

Mysterium je totiž setkání s něčím, co je větší, než my, co nás všechny přesahuje - a právě o toto v konstelacích jde. Je to právě toto "nepochopitelné", co sice cítíme, ale co se vzpírá naší definici, vědeckému poznání, co z konstelací dělá konstelace a co zároveň odrazuje a bude odrazovat ty, kteří se ke konstelacím chtějí přiblížit pouze racionálně, vědecky. Možná že právě tato část konstelací je dělá tak populárními. Je totiž málo věcí, mezi nebem a zemí, které nám zbyly a které jsme ještě nesesadili z trůnu "většího", které jsme nerozdrobili na jejich prvočásti pod našimi mikroskopy a nepolapili do osidel našich analýz.

Antická mystéria nikdy nebyla podobná tomu, co pozdější velké monoteistické církve vydávaly za náboženství, za spiritualitu. Nešlo zde o víru, ale o prožitek, o zkušenost boha. Mysterion znamenal religiózní konání za účelem bezprostředního splynutí s božstvem, mystové dosahovali pocitu jednoty splynutím s božstvem a nikoliv jeho pochopením.

A tak je docela možné, že v třetím tisíciletí po Kristu, v dobách velkých změn (nejen podle Mayského kalendáře), se čím dál více lidí vydává cestou bezprostředního kontaktu s "větším". Bez ochrany a bez průvodců, ať už se tito nazývají kněžími, vědci nebo psychoterapeuty. Není to bezpečná cesta a není ani lehká. Nevíme, kam jde. Ale mnohdy to vypadá, že k ní není alternativa. Prostě ji musíme jít.

Dodatek: Mytologické vnímání

Ve své knize "The Spell of The Sensuous" se David Abram (česky od téhož autora vyšlo: "Procitnutí do živé země") zabývá otázkou, co nás lidi odtrhlo do té míry od "přirody", jejíž jsme nespornou součástí, že ji nyní ve velkém devastujeme a ničíme.

Dochází k překvapivému závěru - totiž že je to především naše (na jednu stranu velice užitečná) schopnost abstrakce, tedy "odtržení" řeči a na ní stavějícím přístupu k realitě od konkrétního, smysly postižitelného světa zvířat, stromů, řek, kamenů, hvězd - prostě přírody v nejširším smyslu slova. Vynálezem písmen, tedy ne-konkrétních symbolů, které umožňují transkribci původně konkrétních "obrázků" do abstraktní "literatury" a zároveň dovolují tomu, kdo je používá se dívat na svá na papír zachycená slova a vést s ními reflexivní diskurz, se lidstvo oddělilo od přímého, "magického" prožívání skutečnosti. (Toto je pokus, zachytit pouze jednu tezi celé knížky.)

To, co Abram říká, je podle mého mínění velice podobné s mým konceptem "mytologického vnímání" reality - a co se podle mě děje masivně v konstelacích (samozřejmě nejen zde) a o čem píšu v tomto článku o paralelách mezi antickým divadlem a konstelacemi. Jak antické divadlo, tak konstelace jsou "konkrétní". To znamená, že například o "konstelační" větě "Zůstaneš v mém srdci" nelze diskutovat, není to abstraktní věta, na kterou bychom se mohli podívat očima "nezávislého pozorovatele-kritika", ale věta, která má smysl pouze v konkrétní (konstelační) situaci.

• • • • • • • •
Zpátky na info-stránku o konstelacíchPokračování stránky

 

 

© 2015-2017 by Jan Bily